Není snadné objevit zajímavou restauraci mimo centrum Prahy. Restaurant Prosecco patří k oněm čestným výjimkám z pravidla. Poměrně nenápadný vchod se skrývá mezi dvěma moderními výškovými budovami na Proseku, v dohledu nevábného supermarketu a vestibulu metra. Na první dojem místo nezaujme, každopádně host se nesmí nechat odradit okolím.
Čistý a vzdušný interiér restaurace překvapí v mnoha ohledech. Architektka Barbora Vančurová se rozhodla pro přírodní odstíny dřeva, které působí velmi harmonicky. U nevelkých stolků se na křesílcích ze světlé jemné kůže sedí velice pohodlně. Celý prostor zajímavě doplňují výrazná papírová svítidla. Navíc je rozdělen na dvě části, jejichž pomyslným středobodem se stal bar. Najdete tu tedy i dostatek soukromí, pokud ho potřebujete nebo vyhledáváte.
Pohled do lístku je pak stejně příjemný jako pocit z posezení. Prosecco se zaměřuje na italskou kuchyni, ovšem snaží se hosty seznámit s její pravou nefalšovanou podobou. Nehraje si na nic, co by kuchař neovládal. Ze sedmi předkrmů mě nejvíce zaujal ten s dlouhým názvem gamberi piccanti con aglio e pinoli. Delikátně upravené krevety měly správnou, tedy negumovou, konzistenci a česnek s chilli jim dodal pikantní nádech. Jen rozmarýnový chleba by mohli vyměnit za obyčejný bílý bez bylinek.
Kvalita ingrediencí se pozná také na salátech. Insalata di pollo překvapil stejně jako předchozí pokrm. Čerstvé salátové listy doplňoval výrazný parmazánový dresing, nechybělo kuřecí maso, vejce a nezbytné, správně propečené a nepřemaštěné krutonky. Jednalo se o standardně upravený salát, který dresing povznesl do téměř nadpozemských výšin.
Hlavní chod mi způsobil velké dilema, protože jsem se nemohla vůbec rozhodnout. Na lístku se totiž nacházela lákadla v podobě ryb, mas a risotta, nehledě na pestrou škálu těstovin a gnochhi. Po dlouhém váhání jsem zvolila steak z lososa s omáčkou z vína Barolo. Původně k němu nabízeli bramborové pyré, ale požádala jsem o zelené fazolky. Krásně šťavnatý steak se netopil v omáčce, ta ho jen příjemně doplňovala. Fazolky šly pěkně do křupava a na skus. Tudíž výsledek bych ohodnotila na jedničku.
Na dezert mi téměř nezbývala kapacita. Naštěstí v italských restauracích se nespěchá, tudíž po menší přestávce strávené s výtečným přítelem Ryzlinkem vlašským moravské produkce, jsem zalistovala v oddílu věnovaném sladkým radostem. Lákaly mě samozřejmě čerstvé dortíky v prosklené vitríně. Nakonec jsem požádala o klasický creme brulée a nelitovala jsem. Jemný vanilkový krém měl tu správnou krustičku a makadamové ořechy už jen dotvářely dokonalost potěšení.
Líbilo se mi i nevtíravé chování číšníka, který hbitě odnášel použité nádobí a reflektoval mé prosby, a zároveň uměl dopřát klid, abych si jídlo užila. Když k tomu připočtu i solidní ceny, tak musím konstatovat, že na rozdíl od podniků pana Lucqueho tady platíte za to, co opravdu dostanete. A to je nejméně jeden zásadní důvod, proč se sem vracet.
Autor: Martina Bittnerová
