I dnes budeme pokračovat v příběhu našich 3 žen, které nás provázejí naším malým seriálem o stresu. Již jsme si je představili, víme, jaká zcela běžná pracovní situace u nich nastala a dnes se budeme zabývat tím, jak tuto situaci zvládli a jak se cítí. Povíme si také něco o tom, co to stres je a jak nás ovlivňuje.

……………Kateřina najednou pocítí prudkou bolest hlavy, má mžitky před očima, vybouchne na manžela, že ona teda rozhodně nikam nejde, protože musí celý večer pracovat. Dojde na hádku, kterou Kateřina utne, protože se jde věnovat práci. Celé odpoledne je vznětlivá, na turistické boty zapomene a večer, když je manžel pryč, uléhá se dvěma Ibalginy do postele. Druhý den se do práce už netěší.

……………Jana řekne manželovi, že se domluví až přijde domů. Když jde po chvíli na toaletu, podívá se do zrcadla, a když uvidí svojí unavenou tvář a ne příliš dokonale učesané vlasy, tak se v kabince usedavě rozpláče a má pocit, že se proti ní celý svět spiknul.

……………Martina sdělí manželovi, že se už těší, ale v duchu se na něj zlobí, protože nechápe její situaci. Odmítne přinesené 2 chlebíčky a začne pracovat tak, aby vše stihla. Zavolá šéfovi a dohodne s ním podrobnosti, podřízenému sdělí, že nemůže vyhovět, ale byla by ráda, kdyby setrval ještě půl roku a poté věc znovu projednali. Cestou domů koupí boty, doma se vysprchuje, uloží děti, babičce půjčí knihu ke čtení při hlídání a odejde s manželem na večeři. Uprostřed noci se probudí, je jí velice špatně od žaludku a má kruté bolesti. Domnívá se, že něco špatného snědla, ale po ranní návštěvě lékaře zjistí, že má pravděpodobně otevřený žaludeční vřed, který se vyvinul z dlouhodobého přetížení organismu a bude muset být hospitalizována.

Společným jmenovatelem všech tří reakcí těchto žen je stres.

Co to tedy ten stres vlastně je? Jedna z mnoha definic praví: „Stres můžeme definovat jako souhrn fyzických a duševních reakcí na nepřijatelný poměr mezi skutečnými nebo představovanými osobními zkušenostmi a očekáváními. Podle této definice je stres odpověď, která v sobě zahrnuje jak fyzické, tak i psychické složky. Jinými slovy, stres je stav organismu, který je obecnou odezvou na jakoukoliv výrazně působící zátěž – fyzickou nebo psychickou. Při stresu se uplatňují obranné mechanismy, které umožňují přežití organismu vystaveného nebezpečí.“

Zní to až příliš tvrdě či dokonce extrémně? Ano, ale ve výsledku se při nadměrném či dlouhodobém stresu skutečně jedná o záchranu organismu, který se stresu brání, neboť je pro něj nepřirozeným stavem. Jistou zákeřností stresu jsou naše copingové strategie, tzn. strategie zvládání stresu, které jsou individuální a neexistuje zde žádný univerzální návod, jak stres zvládat. Většina z nás má ale vžité určité strategie, které se nám v minulosti osvědčily a při jejich použití máme jistotu, že pokud stres ucítíme a začne na nás negativně působit tak víme, jak na něj. Někdo si jde zaběhat, jiný s kamarádkou na kávu či se jde vyspat. Zde ale vzniká problém, ne každý stres je stejný a fungují na něj stejné copingové strategie. Stres se často nerozpoznán či popřen kumuluje, mnoho z nás má totiž tendenci nepříjemné a stresující situace popírat a dělat, že se nic neděje. Je totiž nutné se nehroutit a pracovat či nedávat najevo před kolegy, že se necítíme dobře nebo jsme přepracovaní. Existují však také takové stresové situace, které nelze pomocí obvyklých dopingových strategií zvládnout.

Obvykle rozlišujeme mezi dvěma základními druhy stresu. Na jedné straně se jedná o onen známý pozitivní stres, tzv. eustres, který nám pomáhá  situace dobře zvládnout a stává se naším pozitivním  hnacím motorem, tzv. motivačním driverem. Např. dobře zvládnout zkoušku, ukázat, že jsme v něčem dobří apod. Je však také stres s negativní nálepkou, tzv. distres. Zde se jedná o nadměrnou negativní zátěž, kterou již není naše psychika či tělo schopny zvládnout. V první chvíli vyzkoušíme naše obvyklé dopingové strategie, a pokud fungují, situace se uklidní a naše psychika i fyziologie se uklidní.  V případě, že tyto naše obvyklé mechanismy nepomohou či je nemůžeme z nějakého důvodu použít, přicházejí na řadu typické nepříjemné až ohrožující reakce na stres, které se projevují na úrovni psychické i fyziologické.

Typické reakce na stres můžeme dobře popsat na příkladu našich tří žen. Příběh Kateřiny a Jany představují typické psychické reakce na stres, kdy nepomohla či nebylo možné použít žádnou z copingových strategií. Kateřina na náhlý stres zareagovala prudkou úzkostí, která se projevovala vznětlivostí a výbušností. Pokusila se tento stav zvládnout únikem ke strategii vyspání se a medikací, která má potlačit příznaky bolesti hlavy. Bohužel však i tak se již Kateřina do práce příliš netěšila a hrozí u ní vznik Burn-out, nebo-li syndromu vyhoření. Naopak paní Jana se pokusí stres popřít a uniknout mu pomocí odložení řešení situace. Stresová reakce ji však překvapí ve zcela pro ni nepochopitelné situaci, kdy se pouze podívala do zrcadla. Její reakci můžeme nazvat tendencí k depresivní náladě, kdy má pocit, že se jí hroutí celý svět a nikdo jí nerozumí.

U paní Martiny se objevuje velice typická reakce, které ovšem předchází dlouhodobá kumulace stresových situací z nového a důležitého působení ve společnosti, které je pro ni velice náročné a musí se zde učit mnoho nových věcí. Zároveň se jedná také o nové organizování chodu rodiny, které se musí jejímu zaměstnání přizpůsobit. Paní Martina má tendenci stres dlouhodobě zcela popírat, a to včetně psychických indikátorů, že něco není v pořádku. Ve výsledku se tělo začne bránit psychosomatickou reakcí, která v těle po určitou dobu skrytě působí a při náhlém stresu se projeví životu nebezpečnou situací.

Z příběhů našich tří žen je jasné, že stres a jeho zvládání je velice složitý proces, který nám pomáhá zvládat řada kurzů time managementu, podpora koučů apod. Pro porozumění našemu stresu nám mimo jiné může ale také pomoci vlastní sebepoznání, díky kterému se naučíme být citlivými vůči sobě samým, pomůže nám náročné situace rozpoznat, porozumět jim a pracovat s nimi tak, aby nám to vyhovovalo.

Co je to sebepoznání a proč je pro nás důležité si řekneme v dalším dílu.

Autor: Mgr. Gabriela Dymešová, Trustframe.cz