Tak to bylo řadu staletí, tak proč něco měnit. Zvolí-li někdo variantu druhou – výhradně kariéru, dostane nálepky jako „kariéristka“, „bezohledná“, „sobecká“ a řadu dalších, neméně lichotivých přízvisek. A pokud se někomu podaří oboje skloubit, místo slov uznání sklízí posměšky a nevyslovené podezření, co z toho asi šidí, případně „za jakou cenu to asi zvládá….“
Historické okénko
V minulých stoletích měly ženy život mnohem jednodušší. Nemusely řešit, jak skloubit rodinu s kariérou. Jejich životní role byla jasně nalinkovaná - vdát se a prakticky celý svůj produktivní život střídavě být těhotná, rodit a kojit. Do toho samozřejmě stíhat domácnost, aby byla jako ze škatulky. Ty movitější měly výhodu, že se jim o domácnost staralo služebnictvo.
Chvála emancipaci???
Emancipace však zamíchala kartami i v tomto směru. Ženy začaly nejen studovat, ale i pracovat, a časem i na managerských postech. A už tehdy musely začít řešit otázku, čemu dát přednost, zda rodině a obětovat léta studií, nebo zapomenout na rodinu a děti a uplatnit se jako vědkyně, lékařka… Zkrátka být prospěšná společnosti tím, že se bude věnovat tomu, co studovala dlouhá léta.
Poručíme větru, dešti
Budování světlých zítřků byla etapa sama o sobě. Ženy jezdily s traktorem, pracovaly u vysokých pecí, a zkrátka emancipace byla dotažena až do extrému. Ale paradoxně právo volby se někam vytratilo a ženy se chtě nechtě musely stát údernicemi. O děti se jim staraly státní instituce už od nejútlejšího věku několika málo měsíců – v půl roce děti musely do jeslí, odkud přešly plynule do školky, a pak už klasicky škola.
Současnost
Poté, co jsme si na náměstích zacinkali klíči a začali zvolna budovat demokracii, se jesle začaly houfně rušit jakožto pozůstatek socialismu. A dnes, po necelých dvaadvaceti letech, se opět začínají budovat a čím dál víc maminek se k nim uchyluje. Proč? Z nejrůznějších důvodů – ať už jde o samoživitelky, které si zkrátka nemohou přijít o jediný zdroj příjmu, přes ty, které „by se doma zbláznily“ až po majitelky firem, které nechtějí a ani nemohou nechat firmu ležet ladem už kvůli zodpovědnosti za své zaměstnance. Některé dají přednost jeslím, kde je záruka vystudovaného zdravotního personálu, než aby k dětem složitě hledaly někoho na hlídání a pracně si sháněly reference.
Cíleně bez dětí
Přibývá i těch, které se kvůli kariéře vzdají možnosti mít vlastní děti. Nebo přesněji řečeno, přibývá těch, které se to nebojí přiznat. Bohužel ve společnosti si ty odvážné, které to natvrdo přiznají, sklízejí maximálně tak pohrdání a odsuzování a nálepku kariéristky. Tyto ženy se zkrátka vymykají standardnímu modelu „superwoman“ která stíhá plnohodnotně jak svou firmu, tak svou „druhou firmu“ – rodinu. Co si budeme povídat, rodina je vlastně také firma, kterou musíte logisticky zajistit, skloubit časové plány jejích členů. Jediný zisk z ní tedy je mít dobře vychované děti a spokojené manželství, ale jinak její řízení není o nic méně náročné než řízení firmy.
Některé ženy zkrátka mají pocit, že takovými superženami nejsou, a než by oboje šidily, raději si vyberou firmu. Proto ale nejsou o nic méně hodnotné ženy než zasloužilé matky. Jdou do toho i s tím, že ve stáří možná poznají, že zvolily špatně. Jiřina Jirásková v rozhovoru ke svým osmdesátinám na otázku jaká byla její největší životní chyba, odpověděla „že jsem programově neměla děti, protože jsem měla dojem, že bych to nezvládla. Dnes vím, že zvládla“ – ale to je zkrátka riziko volby.
Bude ještě dlouho trvat, než se společnost na tyto ženy přestane dívat jako na něco méněcenného. Mít dítě není zákonem stanovená povinnost, a proto by bylo vhodné naučit se respektovat názor druhých a právo jejich volby.
Vyčkávající
Najdou se i ženy, které až tak dramaticky neřeší, čemu dát přednost. Zatím budují kariéru, jsou ve své profesi spokojené a úspěšné, a mají léty vypěstovanou hluchotu vůči biologickým hodinám. Jejich blízcí ale tuto vlastnost nesdílejí, a tak se jich více či méně často a více či méně nápadně pořád ptají, zda někoho má a zda bude mít děti. Ti méně taktní ještě dodají „to víš, už nejsi nejmladší“. To ovšem tyto ženy nevyvede z rovnováhy, protože jsou samy se svým životem spokojené tak, jak ho žijí. Kdyby spokojené nebyly, nic jim nebrání to změnit.
Manažerky s dětmi
Být dítětem úspěšné manažerky je na jednu stranu výhra. Nemusí se zabývat tím, zda není ve třídě za „socku,“ protože peníze v této domácnosti skutečně nepředstavují problém. Ale bohužel když si děti vyprávějí zážitky z výletů s rodiči, tyto děti většinou mlčí, protože jejich rodiče, případně maminka místo po výletech jezdí po pracovních večeřích, případně konferencích, a tam většinou děti nepatří. Takže znají buď svou babičku, případně hlídací „tetu“ pomalu lépe než vlastní maminku. Zkrátka i zde platí, něco za něco.
Co je lepší?
Jako u všeho, ani na tohle se nedá jednoznačně odpovědět. Každý člověk má jinak seřazené priority, jiné životní zkušenosti, a co je terno pro jednoho, je nepřijatelné pro druhého. Každá, které se to týká, se musí v první řadě ptát sama sebe, jak to chce, a pak i těch, kterých se to týká – a to je nejbližší rodina. Přeji všem, aby se rozhodly podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a díky tomu byly šťastné.
