Rozhodčí řízení

sporů mezi stranami, který vychází ze zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon o rozhodčím řízení).

Prostřednictvím rozhodčího řízení lze rozhodovat v podstatě všechny majetkové spory z různých právních oblastí. Výjimkou jsou například spory vyvolané prováděním konkursu nebo vyrovnání. Rozhodčí řízení je alternativou ke klasickému soudnímu řízení.

Takzvaná rozhodčí doložka, která určuje, že spor bude řešen prostřednictvím rozhodce, bývá obsažena v závěrečných ustanoveních smluv nebo ve všeobecných obchodních podmínkách, které jsou součástí uzavírané smlouvy. Strany se mohou o rozhodování sporu v rozhodčím řízení dohodnout i následně, až po vzniku sporu, uzavřením rozhodčí smlouvy (smlouvy o rozhodci). Tento způsob řešení však bývá méně obvyklý kvůli časté neschopnosti stran se v době sporu jakkoli dohodnout.

Výsledkem rozhodčího řízení je rozhodčí nález, který má právní účinky jako pravomocné soudní rozhodnutí a je tedy vykonatelné. Pokud strana povinná nesplní povinnost uloženou rozhodčím nálezem, lze podat návrh na nařízení exekuce. Rozhodčí nález je řádným exekučním titulem.

Mezi výhody rozhodčího řízení patří pružnost a rychlost rozhodčích soudů ve srovnání s běžnými soudy a řešení sporů rozhodci bývá hojně využíváno zejm. podnikateli při řešení složitějších věcí. Pro běžné spotřebitelské spory není rozhodčí řízení příliš vhodné, a to zejména z těchto důvodů:

• Umožňuje uzavřít tzv. rozhodčí doložku, tj. dohodu o příslušnosti rozhodce pro řešení sporu, který teprve vznikne (nikoliv tedy pouze takového, který již vznikl). Je otázkou, zda však uzavření rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě není v rozporu se směrnicemi či doporučeními orgánů EU a v mnoha členských státech EU jsou proto rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách zakázány; kromě toho je tento stav zřejmě v rozporu s § 55 odst. 1 občanského zákoníku („Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.).
• Podle zákona musí být rozhodčí smlouva uzavřena písemně. To však pro většinu spotřebitelských smluv není praktické, protože tyto smlouvy bývají obvykle uzavírány ústně (prodej zboží v obchodě).
• Je pro běžného spotřebitele příliš drahé a nenabízí tak oproti soudnímu řízení finančně výhodnější alternativu.