Šikana ze strany nadřízeného bývá často skrytá, rafinovaná, ale o to zákeřnější. Ten, kdo ji v práci zažil, většinou přiznává, že prožíval skutečný „teror“. Své zkušenosti má i Iveta…
„Vždycky jsem patřila k těm lidem, kteří vyjdou skoro s každým. V kolektivu jsem bývala oblíbená a tak mě ani nenapadlo, že by si na mě mohl někdo zasednout a skoro mě zničit… Přitom i první týdny v nové firmě vypadaly dost slibně a měla jsem radost z nové pozice. Pak ale přišel ten „osudový“ firemní večírek.
Těšila jsem se, že se aspoň s ostatními více poznám. Nejvíc se nakonec rozjel náš šéf. Chvíli mi přišlo jeho chování docela vtipný. Jenže pak se rozhodl, že by se mnou chtěl více sblížit. Zkrátka po mně dost drsně vyjel. Byla jsem v šoku! Říkala jsem si ale, že to jen přehnal s alkoholem a snažila si ho nevšímat. Jenže když jsem se pak rozhodla jít domů, přidal se bez dovolení ke mně. Ještě chvíli jsem se snažila být slušná, přeci jen to byl můj nadřízený.
Ale když ani po dobrém nepřestal, jasně jsem mu dala najevo, že o něj opravdu nestojím. Doufala jsem, že až se z toho ráno probudí, nebude si nic pamatovat a nakonec se za svoje chování omluví. Jenže to jsem byla hodně naivní. Jeho mužské ego nejspíš utrpělo těžkou ránu a asi jsem byla po dlouhé době jediná, kdo se mu pokusil odporovat. A tak se rozhodl mstít…“
Hledal chyby a dělal naschvály
„Hned druhý den jsem musela na kobereček. Z jeho výrazu mi bylo jasné, že bude zle.
I přesto, že jsem se ještě pořádně nezapracovala, dostala jsem za úkol dva náročné projekty. K tomu mi jen suše řekl, že je chce do určitého data a ať se hodlám snažit, jinak si začne hledat na mé místo někoho jiného. Odcházela jsem celá hotová a přemýšlela, jak to všechno do toho vražedného termínu zvládnu. A to byl bohužel jen začátek…
Šéf mi házel klacky pod nohy, jak mohl. Když jsme byli sami u něj v kanceláři pokaždé si neodpustil nějakou ponižující narážku. Kontroval mi pravidelně všechny maily i telefonáty… Když jsem si náhodou dovolila nějakou soukromou komunikaci, hned na mě vyjel. Před ostatními ale dělal jako by nic. V kanceláři jsem seděla od brzkého rána až do večera.
Domů jsem se chodila jen vyspat. A to úplně hotová. I když jsem nakonec projekty do termínu zvládla a měla z nich dobrý pocit, šéf mě ani slovem nepochválil. Naopak se snažil vyšťourat nějaké chyby. Doufala jsem, že si po tom náročném období budu moci aspoň trochu odpočinout.
A kupodivu mi šéf moji týdenní dovolenou schválil. Jenže den před odletem, kdy už jsem se nemohla dočkat pořádného relaxu mi oznámil, že má pro mě důležitou a neodkladnou práci. Bylo mi jasné, že to udělal naschvál! Jenže nemohla jsem nic dělat. Byla jsem totiž opět naivní a spoléhala na jeho ústní svolení. Takže místo zaslouženého odpočinku jsem stornovala drahý zájezd a seděla dál v kanceláři.“
Byla jsem jak troska
„Celá rozčílená jsem to nevydržela a svěřila se se vším jedné kolegyni. Myslela jsem, že najdu aspoň trochu útěchy. Jenže ona mi nic z toho nevěřila. Prý s ním všichni vychází velmi dobře a nikdy si nikdo na nic nestěžoval. Nemělo cenu ji přesvědčovat. A tak jsem dál každý den vstávala vynervovaná, co „zákeřného“ si zas na mě šéf vymyslí. Nemohla jsem pořádně jíst, spát a ani se na nic jiného soustředit.
Když mě pak po delší době uviděla moje máma docela se zhrozila. Prý vypadám jako troska. Snažila jsem se jí uklidnit, že se nic neděje, že jsem jen trochu přepracovaná. Jenže ve skutečnosti měla pravdu- opravdu jsme se cítila jako troska. Nakonec jsem to nevydržela a celá se jí tam sesypala.
Ona mi naštěstí uvěřila a nakonec mě přesvědčila jednat! Hned v pondělí jsem podala výpověď. Šéf mě samozřejmě ve výpovědní lhůtě ještě pořádně potrápil, ale jsem šťastná, že jsem to udělala. Konečně můžu zas normálně žít. A doufám, že jemu se to jednou vrátí….“
Mobbing a bossing
Šikaně v zaměstnání se říká mobbing či bossing. Je to jednání spočívající v systematickém psychickém pronásledování nebo šikanování zaměstnance. U mobbingu kolegy, v případě bossingu nadřízeným. A jak se projevuje? Třeba dlouhodobým a bezdůvodným zvyšováním hlasu či přehnaným upozorňováním na chyby. Dále je to absence komunikace, opakující se nemožnost vybrat si dovolenou ve zvoleném termínu a nesmyslné úkoly. Výjimečné není ani bezdůvodné snížení platu, odpírání prémií, nezaplacené přesčasy pod pohrůžkou vyhazovu nebo hrozbou očernění u dalších případných zaměstnavatelů. Důvody k takovému jednání ze strany nadřízeného mohou být různé – počínaje komplexem méněcennosti, přes strach z konkurence. Nebo si jen může chtít dotyčný dokázat, že on je ten, kdo to tu řídí.
Nenechte si to líbit!
Pokud i vás šéf šikanuje a nereflektuje vaše připomínky, že se vám jeho chování nelíbí, že se cítíte šikanováni či diskriminováni, nebojte se a jednejte! Přehlížení a mávnutí ruky s větou „ono to přejde“ problém nevyřeší a problém se bude ještě víc prohlubovat a zhoršovat. Šikana bude tvrdší, nesnesitelnější a čím dál hůře řešitelná. Určitě najdete někoho, komu se můžete svěřit. Zkuste to řešit rozhovorem s jeho nadřízeným, s firemní HR, popř. s Úřadem práce. Pomoc vám může i Občanské sdružení proti šikaně Práce a vztahy, www.sikana.cz
Podle výzkumu společnosti STEM/MARK v roce 2009 se v Česku s nějakou z forem mobbingu či bossingu setká v práci každý čtvrtý Čech. Nejčastěji jsou terčem útoků zaměstnanci do devětadvaceti let, ženy a pracovníci, kteří překročili padesátku. Statistiky uvádějí, že až 8 % zaměstnanců je vystaveno na pracovišti nějakému druhu šikany.
Autor: Bětka Niebauerová
