v hlavních rolích s Miroslavem Etzlerem a Karlem Zimou v režii Petra Kracika.

Smlouva je bravurní tragikomedie o muži, jenž si najme svého vraha a ten má na splnění úkolu pouhých sedm dní! Vedle takřka detektivní zápletky nabízí hra Smlouva především znamenitý herecký materiál pro dva muže, kteří spolu vedou napínavý a zároveň zábavný dialog.

Na nejbližší představení se můžete těšit ve dnech: 

16.4.2015 od 19 hod.
30.4.2015 od 19 hod.
12.5.2015 od 19 hod.

Další informace o hře a program naleznete na stránkách divadla.

Řekli o hře SMLOUVA

Miroslav Etzler (Magnus, stárnoucí dramatik):

„Na mojí postavě se mi líbí jedna věc… Pozitivně vím, že hrana mezi úspěchem a naplněným životem a neúspěchem a totálně prokaučovaným životem je strašně tenká… tenoučká. A zároveň si myslím, že ten pocit promrhaného života může přijít ve třiceti stejně jako v sedmdesáti.“

Petr Kracik, režisér:

„Hra Smlouva mě překvapila především svým neotřelým vtipem a sarkasmem, kterým Mrožek zpracoval témata jako je xenofobie, arogance, moc, terorismus, ale i lásku k bližnímu a tajemno života.“

Rozhovor s protagonisty hry SMLOUVA

Miroslav Etzler

(1964)

Narodil se v Ostravě a hereckou kariéru začal v amatérském divadelním souboru Depeše a na jevišti ostravského divadla, poté hrál i v divadle v Šumperku. Vystudoval JAMU v Brně, první profesionální angažmá získal ve Státním divadle Brno, hostoval na řadě předních scén a v letech 1992 – 2002 byl členem souboru pražského Národního divadla (Sluha dvou pánů, Mnoho povyku pro nic, Paličova dcera atd.) Několik let hrál na scéně Divadla Ungelt (Nikde, Láskou posedlí, Všechno jen do putyk a ženským! atd.) V polovině osmdesátých let začal spolupracovat s televizí, kde vytvořil víc než padesát rolí mimo jiné v seriálech Cesty domů, Soukromé pasti, Pojišťovna štěstí. V roce 1989 debutoval ve filmu Čas sluhů a následovaly Mazaný Filip, Jak se rodí krokodýli, Bestiář atd.

Když jste poprvé přečetl hru SMLOUVA Slawomira Mrožka, co vás u ní napadalo?

Vyrostl jsem v takové velmi kultivované rodině, kde se hodně četlo, takže jsem dílo Mrožkovo znal. Ale nikdy jsem v žádné jeho hře nehrál. SMLOUVU jsem znal velmi dobře. Věděl jsem, že je to text mnohovrstevnatý a nepříliš frekventovaný na evropských jevištích na rozdíl od Tanga, Emigrantů nebo Policajtů. Po prvním přečtení není SMLOUVA text komický, spíš mírně depresivní – je o hledání cesty člověka, který ani neví, jak ukončit svůj naprosto promrhaný život. A právě z toho, aby to byla komedie – groteska jsem měl trochu obavy. Ty se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že režírovat bude Petr Kracik. Pracoval jsem s ním jen jednou v Národním divadle, když jsme dělali dnes už legendární a slavné představení Paličova dcera, takže jsem si byl jistý, že společně cestu najdeme.

Jaká je vaše postava stárnoucího autora komedií Magnuse?

Líbí se mi na něm jedna věc… Pozitivně vím, že hrana mezi úspěchem a naplněným životem a neúspěchem a totálně prokaučovaným životem je strašně tenká, tenoučká. A zároveň si myslím, že ten pocit promrhaného života může přijít ve třiceti stejně jako v sedmdesáti. Mojí postavě je téměř sedmdesát a je na sklonku kariérně neúspěšného života, což bylo téma první velmi otevřené debaty mezi mnou a režisérem. On pokládal otázku, zda na ni nejsem příliš mladý – mně je devětačtyřicet, ale myslím si, že téma lůzrovství, byť ne zcela oprávněného, řešíme skoro každý. Já jsem měl zcela jistě v osmnácti letech jako herec úplně jiné ambice, než když porovnám, kam jsem se dnes „dostal“. Každý kreativní člověk má daleko větší ambice, než nakonec naplní. Niccolo Machiavelliho napsal: „Jak málo dobrého najde člověk v tom, co hledá, porovná-li to s tím, co všechno doufal najít.“ Právě toto téma je pro mě teď v Mrožkově hře zajímavé.

V čem je podle vás Mrožkova SMLOUVA pro dnešek aktuální?

Když dramatik dojde jisté proslulosti, jeho dramata mají určitou kvalitu, v nichž každá doba nachází to své téma. Mrožek napsal SMLOUVU v osmdesátých letech, v době tzv. studené války, kdy byly jasně dané rozdíly mezi kapitalistickým a komunistickým blokem, ale to není až tak podstatné – jako vynikající dramatik a má v textu tolik stále aktuálních témat, že vždy bude SMLOUVA o čem hrát. Dnes třeba právě o absurdním promrhaném životě.

Jak došlo ke spolupráci s Karlem Zimou?

Při jednom natáčení jsme spolu měli sice krátký, ale intenzivní a příjemný zážitek, proto jsem navrhnul režisérovi právě jeho. Přiznám se, že dnes jsem v situaci, že už nechci dělat práci v prostředí, kde je napětí, chaos a lidé, s nimiž mi není dobře. Proto nejsem v angažmá, každou nabídku velmi dlouho zvažuji a velmi mi záleží, aby lidé kolem byli spřízněné duše nebo stejně naladěni pro týmovou práci, v tom vidím největší smysl. A právě u Karla Zimy jsem to všechno cítil.

Karel Zima

(1971)

Po vystudování herectví na Státní konzervatoři v Praze hostoval v Divadle Kladno-Mladá Boleslav. Pět let byl v angažmá v divadle Drak v Hradci Králové, které ukončil roku 1999. Od roku 2000 žije v Praze a je tzv. na volné noze, hostuje na několika scénách – Divadlo v Dlouhé, Minor. První hlavní filmovou roli dostal v roce 1990 v dramatu Silnější než já a výraznou roli si zahrál v Non plus ultras nebo Kousek nebe. Od roku 1997 začala seriálem Zdivočelá země jeho spolupráce s televizí – Smrt kočky domácí, Pátek 14, Na vlky železa, seriály Vinaři, Eden, Proč bychom se netopili, Dokonalý svět, Gympl s (r)učením omezeným atd.

Jak vznikla spolupráce s Petrem Kracikem a Miroslavem Etzlerem a Divadlem v Rytířské?

Zavolal mi režisér Petr Kracik s nabídkou, zda bych si nechtěl zahrát v Mrožkově hře SMLOUVA, kterou připravuje pro Divadlo v Rytířské. Polského dramatika znám, ale hru nikoli. A když mi navíc režisér řekl, že bych hrál s Mirkem Etzlerem, nebyl důvod odmítnout – točili jsme spolu kdysi televizní film Na vlky železa a myslím, že jsme si rozuměli. S režisérem Petrem Kracikem jsme o sobě věděli, ale nikdy spolu na jevišti nezkoušeli. Byl jsem zvědavý…

Když jste si SMLOUVU přečetl, co vás jako první napadlo?

Že to je šílený! Krásný a šílený. Mrožek ve hře SMLOUVA dostál své pověsti vynikajícího dramatika. Kdysi jsem měl možnost hrát v jeho Tancovačce, kde jsme byli na jevišti jen tři a ta absurdita, kolikrát se jednotlivé situace otočily o sto osmdesát stupňů, kolikrát lidé „svlékli“ ty svoje slupky, někdy komickým jindy tragikomickým způsobem, a odhalili ty neskrytější stránky, to bylo neuvěřitelné. Jen málokdo by řekl, kolik se toho může odehrát za hodinu a půl, aniž by se toho fyzicky tolik stalo. A ve SMLOUVĚ to je podobné… Mirek Etzler jako stárnoucí spisovatel sedí téměř pořád v křesle, pohyb má omezený, za celou dobu nikdo nikoho nefackuje, nelíbá, nic se nehází, nikdo se nepere, neběhá, neskáče, žádná postelová scéna, jen já v roli číšníka jen velmi, ale opravdu velmi střídmě obsluhuji – a přesto se toho tolik stane! To dokáže snad jen Mrožek. Krásně a šíleně!

Jak se vám líbila postava Morise, kterého hrajete?

On je pokora a úslužnost sama, což naštěstí během hry ze sebe odkládá a objevuje se člověk, který ze sebe svléká i toho číšníka. Ale je pravda, že dost dlouho z role číšníka nevypadne. To není jednoduché, protože něco jiného dělá a něco úplně jiného si myslí. Jeho projev je velmi střídmý, omezený, formální, ať se děje cokoli je profesionál, jehož nic nevykolejí, ale ve skutečnosti je to mazaný člověk. Svého hosta několikrát převálcuje takovým způsobem, že ho přeroste – ne o deset centimetrů, ale sto metrů.

Máte ve SMLOUVĚ svoji oblíbenou scénu?

Mám jich několik, třeba tu, kdy Moris oznámí svému hostu, kolik toho vytěžil, když umřel jeho nejlepší přítel! A taky mám rád chvíli, kdy Moris odhalí, odkud skutečně pochází a tím vlastně říká Magnusovi, že mu záměrně lhal a dokonce vysvětluje proč…