Každá rodina (a každý člověk) si zavádí své stereotypy a každá změna tyto stereotypy narušuje. Nástup do zaměstnání je velkou změnou a týká se celé rodiny. Pokud jste během rodičovské dovolené zajišťovali celý chod domácnosti a péči o děti, je velmi pravděpodobné, že to už v této míře nebude možné.
Je třeba se včas domluvit s partnerem (partnerkou): Jak bude vypadat chod běžného dne? Jaké jsou jeho/její představy? Očekává nadále váš „plný servis“? Pokud ano, zeptejte se, jak si to představuje? Můžete a chcete případně uvažovat o tom, že byste nadále zůstal/a doma? Co to znamená z dlouhodobého hlediska? Pokud to přijatelné není, kdo se pečovatelské role ujme? Může to být někdo zvenčí? Kdo? Co to pro Vás bude znamenat?
Kromě partnerské dohody je potřeba se zamyslet nad tím, jakou roli v procesu změny hrají samotné děti. Čím jsou menší, tím je pro ně náročnější pochopit, kam rodiče odchází, proč a co tam dělají. Úměrně jejich věku můžeme zužovat propast, která dělí svět dětského chápání od světa dospělých. Pomocníky mohou být knihy s různými druhy povolání, obrázky z časopisů, internet. Ukazujte fotografie z Vaší historie a vyprávějte dětem, jak jste byli malí, jak jste chodili do školy, proč děláte zrovna tuto práci a co tomu předcházelo.
Co dělají Vaši rodiče a jiní příbuzní. Zkuste dětem vysvětlit, co přesně děláte, jak to zapadá do jiných souvislostí, jaké hodnoty vytváříte; proč právě vy děláte tuto práci. Je-li to možné, vezměte je s sebou do zaměstnání, nechejte je sednout si na vaši židli a udělat jeden malý úkon spolu s vámi. Přibližujte jim propojení práce s potřebami rodiny. Můžete s nimi například vyrobit peníze a ukazovat si, kam z Vaší výplaty putují… kreativitě se meze nekladou. Když členové vaší rodiny porozumí v širších souvislostech tomu, co děláte, mohou lépe přijímat vaši nepřítomnost doma a přijmout s pochopením situace, kdy například musíte neplánovaně zůstat v práci.
Dětem to může pomoci pochopit smysl toho, proč chodí do školy, nebo ještě lépe – proč se mají učit. Jestliže jste nebyli v něčem úspěšní, mluvte o tom s dětmi;proberte s nimi příčiny neúspěchu a jaké to pro Vás má v životě důsledky a naopak: jestliže jste úspěšní,. popište, jaká cesta k tomu vedla. Věřte, že si to Vaše děti zapamatují a vy si možná později ušetříte práci o smysluplnosti školy v okamžiku, kdy už nebudou tolik ochotny vás poslouchat.
Váš nástup do zaměstnání může znamenat změny v biorytmech celé rodiny. Děti jsou na změnu biorytmu většinou citlivější než dospělí, zaveďte si proto nový režim postupně během 3 měsíců před nástupem do zaměstnání. Pokud jsou děti ještě malé a nejsou zvyklé na Vaši nepřítomnost, je dobré uvažovat o postupném „otužování“[1]. To může vypadat tak, že nejdříve odejdete jen na pár minut mimo místnost, kde se dítě nachází a postupem času budete dobu nepřítomnosti prodlužovat až do míry Vaší plánované nepřítomnosti. Když se s dítětem budete loučit, řekněte mu, kam jdete a kdy budete zpátky (ne časově, ale v termínech jeho režimu – např. „po svačince“). A i když je to těžké, neodcházejte bez jeho vědomí.
Při doprovodu svého syna do školky jsem vždy v září svědkem mnohých traumatických loučení. Dítě se zmítá v emocích a vzdoru ze situace, se kterou si neví rady. Ani rodiče na tom nejsou lépe. Jejich reakce bývají různé: popření („prosim Tě, jseš přece statečnej kluk, to zvládneš“), netečnost (rodiče nasadí kamennou tvář a na dítě nereagují), snižování („nevyváděj tady, jako by šlo o život“), výčitky („já kvůli tobě..“), bezradnost (neschopnost se od dítěte odpoutat a odejít) atd.
Takové situace jsou těžké a je na nás rodičích, abychom je dětem pomohli zvládnout. Důležité je dítě vnímat a přijmout v jeho reakci, poskytnout podporu, udržet si svou pevnost a bez výčitek odejít. Pomohou techniky empatického naslouchání[2] a jasná asertivní komunikace. Má-li zrovna Vaše dítě problémy s nástupem do školky, vymezte si vždy dvojnásobek času. Je lepší přijít do práce o 15 minut dřív, než později a ještě s černým svědomým či špatnou náladou.
[1] Nevhodným okamžikem pro toto „otužování“ je období citového příklonu, zhruba kolem 7 měsíce, v některých případech kolem 18 měsíce. Je to období, kdy si dítě uvědomí, že pečující osoba „není součástí jeho samotného“, s čímž souvisí strach ze separace. Projevuje se to většinou pláčem či neklidem v okamžiku, kdy pečující osoba chce předat dítě byť jen na chvíli někomu jinému apod.
[2] Doporučuji například knihu „Respektovat a být respektován“ od kolektivu autorů: Kopřiva, Kopřivová, Nevolová, Nováčková
Zdroj: Jak sladit práci a rodinu a nezapomenout na sebe
Renata Rydvalová, Blanka Junová
Nakladatelství GRADA-květen 2011
