Ztřeštěná,  pokud  jde  o  životní  náplň,  ale  přitom  naprosto  spolehlivá. Neposedná,  rozesmátá,  solidní  i  zasněná.  Sportovkyně  a  půvabná zlatovláska.  Žena  velkých  citů  a  bystrého  rozumu.  Inna.

Inna Václavová, novinářka, cestovatelka, potápěčka.

Za svůj život vyzkoušela řadu různých zaměstnání: učitelka na základní škole, letuška, válečná reportérka, sportovní novinářka, profesionální parašutistka, instruktorka paraglidingu, vzdušná fotografka, tlumočnice, jachtařka…

Tyto zkušenosti jí umožnily seznámit se s životem na všech úrovních, s lidmi různých charakterů a mentalit. Její cesta světem je plná dobrodružství a zajímavých setkání, což se odráží v její novinářské, a nyní i literární tvorbě. Zatím světlo světa spatřila její prvotina ‒ kniha o moři „Ráj na dotek“. Momentálně je Inna šéfredaktorkou potápěčského časopisu Oceán.

—————–

Tvůj život se točí hodně kolem sportu. Čemu všemu se věnuješ teď a čemu ses věnovala v minulosti?

Ano, je to pravda. Počáteční rebelie proti rodičům, která mě přivedla  na letiště k parašutistům, se změnila v celoživotní cestu plnou divokých dobrodružství. Začala jsem skákat z letadla jako pubertální děvče, a život na zvýšeném adrenalinu se mi zalíbil. Když se teď dívám zpětně na to nespoutané období, které mi vydrželo téměř tři životní dekády, musím konstatovat, že zvýšený adrenalin je droga jako každá jiná a já jsem v té době byla regulérní závislák.

Skákala jsem z letadla a létala na kluzácích. Mým světem bylo letiště a startovací horské plošiny po celé Evropě. Měla jsem spoustu úrazů, ale nic mě nedokázalo zastavit. Ani narození syna, který musel od malička sdílet bláznivý život své matky. Všechno to skončilo po jednom vážnějším úrazu. Tehdy jsem dozrála a už mi nebylo jedno, jestli umřu dneska, nebo až zítra. Skončila jsem s létáním a skákáním ze dne na den a další dva roky jsem se zmítala v post-abstinenčním období. Byla jsem adrenalinová narkomanka, jinak se to říct nedá. Teď si užívám života. Mým novým světem je moře. Jachtařím, potápím se, surfuju.

Zažívám fantastická dobrodružství a poprvé jsem v té správné skupině. V partě, kde je víc moudrých hlav pohromadě, kde není místo pro individualisty, jakým jsem byla já sama a na jaké jsem byla zvyklá u letců. Změnila jsem se, už nechci být sama, užívám si fantastické lidi, kteří cestují se mnou. A jedním z nich je můj syn, ten je konec konců to nejlepší, co mě v životě potkalo!

Syn je také sportovec, jak jinak. A je ještě nějaký další sport, který chceš ‒ sama nebo s ním ‒ v budoucnu vyzkoušet?

Až budu starší, ráda bych začala létat s ulralehkým letadlem. Znalosti a odhad bych už měla, ale ještě jsem příliš zdravá a aktivní na to, abych seděla na místě :-)

V současnosti se věnuješ potápění. Co je zajímavější ‒ potápět se v tropech, které jsou „rájem na  zemi“, ale jsou přece jen trochu okoukané, nebo u polárního kruhu, kde to dá pořádně zabrat, ale za to je to něco neznámého (a třeba s běluhami i něco úchvatného)?

Potápění na severu, nebo v tropech? Všechno má svoje výhody a specifika. Na jihu je podvodní svět  barevný, pestrý. Je tam neuvěřitelně bohatý korálový svět, prosvícený rovníkovým sluncem. Na severu je potápění těžší, je třeba umět se potápět v suchém obleku a znát pravidla, ale i tam je bohatá biodiverzita, vždyť severní moře vytvářejí víc kyslíku než dešťové pralesy. Ale mě na potápění fascinuje jiná věc.

Uchvacuje mě pozorování mořských živočichů, hlavně těch velkých pelagických, ale nejšťastnější jsem na driftových ponorech, tedy ponorech v proudech. Jeden takový jsem zažila na Madeiře v studeném Atlantiku. Letěli jsme podvodními skalními labyrinty unášení silným proudem. Podlétáavala jsem skály, prolétávala skrze jeskyně, otáčela jsem se v prostoru a řídila jsem let rukama jako křídly.  Když se vznáším, když letím prostorem, jako bych si plnila svůj největší dětský sen, který se mi zatím nepodařilo uskutečnit, a to je let vesmírem.

Jak tě poznání podmořského světa ovlivnilo?

Moře mě vychovalo, moře mě naučilo pokoře. Dostala jsem od něho ty nejsilnější životní lekce. Dalo mi lásku. A kdysi v srdci Atlantiku mi pootevřelo dveře do vesmíru a do sebe sama.

Ó Moře – nekonečné a záhadné

Tajemné, fascinující, živé

Tobě odevzdávám svoje dary

Svoji duši, tělo, naděje a sny…

Voda tedy u tebe zvítězila nad vzduchem, nad létáním. Tvůj nejsilnější vodní zážitek?

Je to plavba přes Atlantský oceán na 16metrové plachetnici.  Když jsem nastupovala na loď, byla jsem arogantní, samolibá a nekonečně sebejistá. Ale v srdci Atlantiku se všechno změnilo, tam jsem došla k poznání o životě. Cesta mě  očistila, moje duše se uzdravila, a na břeh jsem vystoupila čistá a nevinná jako sklo. A právě tam jsem napsala svoji první sbírku básní.

Napsala jsi více knih, nejen básnických. Jsi šéfredaktorkou několika magazínů. Jaké místo zaujímá v tvém životě psaní? Je to příjemný způsob obživy, nebo vnitřní potřeba se o nevšední prožitky podělit?

Jacques-Yves Cousteau kdysi řekl: „ Když člověk má možnost cestovat a vidět svět, je jeho povinností sdílet to s ostatními.“ Tak podobně to cítím i já. Chci, aby i ostatní viděli to, co jsem viděla já. Chci se podělit o zážitky, chci possouvat dál informace, které mi ta cesta dala. Cítím to jako svoji povinnost a poslání.

Ráda píšu už od malička. Zaznamenávám události, které se okolo mě nebo se mnou odehrály. Žiju tak dobrodružný život a všechno se tak rychle mění, že to chci aspoň na papíře na chvíli zastavit. A potom, v tichu svého domova, naplněná tvůrčí energií, prožít všechny zážitky ještě jednou.

Vedle cestování je psaní a fotografování největší vášní mého života. Je to opak dobrodružného a aktivního života, který vedu. Na této tiché a kreativní straně je obrovský nepoznaný prostor, který není ohraničený ani věkem, ani vzdálenostmi, ničím. Je to prostor nabitý energií a informacemi, napojený na tajemné vesmírné zdroje.

Co se chystáš v dohledné době vydat?

Před lety jsem prostřednictvím časopisu Koktejl vydala malou kolibří sbírku básní, která vznikla během přeplavby Atlantského oceánu. Minulý rok spatřila světlo světa moje prozaická prvotina – cestopisná kniha „Ráj na dotek“, bohatě ilustrovaná fotografiemi nejlepších podmořských fotografů. Zatím to byly všechno cestopisy, ale teď cítím, že bych dokázala napsat celý příběh. Nechci nic uspěchat, všechno má svůj čas.

Myslíš, že tě tvoje specifické mládí nějak zvláštně vybavilo pro život?

Jsem přesvědčená, že rozhodnutí odejít tak brzo od rodičů bylo správné. Svazarm mě naučil všechno, co jsem potom v životě potřebovala. Právě tam jsem se naučila disciplíně, být sama za sebe, nebát se, neplakat a neprosit. Tam jsem získala ty nejlepší návyky pro zdravý a hodnotný život.

Jednou tě kdosi nazval „Manažerka vlastního života“. Co ty na to? Souhlasíš s tímto „titulem“?

Ano, souhlasím. Jsem na volné noze. Nemám žádné jistoty, a proto musím svůj život poctivě „menežovat“. Ale odměnou je mi svoboda.

Ano, tvůj životní styl ti dává ohromnou svobodu. Je ale také něco, co ti bere?

Ne, v mém životě neexistuje nic, co bych nechtěla. Každá práce má tu tvůrčí a i tu nepříjemnou stránku, a tu druhou jsem se naučila také mít ráda. Mám kolem sebe ty nejlepší lidi. To je jedna z výhod života na volné noze – možnost vybrat si spolupracovníky. Mám muže, kterého miluju, mám syna, který je mi nejlepším kamarádem, a mám svou lodní a potápěčskou partu, s kterou se touláme po světě. Na svých potulkách světem jsem přišla na jednu věc: Nic není tak důležité, jako přátelství a láska.

Inno, děkuji ti za rozhovor pro čtenářky Managerky.cz. Těšíme se na Tvou další knihu plnou neuvěřitelných, a přesto skutečných zážitků.

Eva Musilová