Připraví snídani manželovi, vypraví dceru do školy, stará se o syna – autistu. Den tráví péčí o domácnost – což v jejích podmínkách znamená také několik akrů půdy, několik kusů dobytka, dva domy a sem tam nějaký zatoulaný turista. K večeru znovu uvaří celé rodině, uloží děti a jde také spát. Je přibližně půlnoc. Paní Boudová žije, stejně jako já, v 21. století. Jen pár kilometrů východněji.
Tahle setkání s ženami zvláštního druhu, mě fascinují. Navzdory těm několika vráskám navíc a se svojí drobnou schránkou, působí daleko ženštějším dojmem než modelka v nové kampani Christiana Diora. Zkrátka žena, která se dovede obětovat. Nepřemýšlí o tom, jestli je na jejích vlasech lepší odstín brusinka, nebo granátové jablko. Neřeší, jaká je nová kolekce v Zaře a ani si nepotrpí na středeční pokec s kamarádkami v kavárně. Žije jinak. Opravdověji.
Dnešní doba je složitá. Učíme se každý den něco nového. Novou funkci v Excelu, nové slovíčko v japonštině. Snažíme se mít přehled, svůj názor, jasnou vizi. Uleháme zmatené. Není pak těžké závidět paní Boudové.
Paní Boudová žije uprostřed krásné hornaté přírody. Její životní prostor není omezen čtyřmi stěnami jedna plus jedna. Žije skromný, ale zároveň neuvěřitelně bohatý život. Když jsem paní Boudovou letos v létě poznala, trochu jsem jí záviděla. Její jednoduchý a svým způsobem svobodný život, oproštěný od moderních složitostí. Život s ní rozhodně nejedná v rukavičkách, ale odměnou je jí mnohem uspořádanější a jasnější představa, kam směřuje.
Naučili jsme se překrucovat, upravovat si skutečnost k něčemu jinému, než doopravdy je. Neumíme si život představit bez virtuální reality, kde se žije burzovním indexem a bodem zvratu, přitom paradoxně právě tyhle věci jsou to, co nám život krade. Žijeme shonem každodennosti a to, co je skutečně důležité, se ztrácí kdesi mezi hromadou faktur přijatých a vydaných.
„Hraju jen tak, jak mi byly rozdány karty. A jsem v podstatě ráda, že můj život není tak jasný, jako ho má jasný paní Boudová,“ řekla mi kamarádka. „Vlastně jsem ráda, že žiju složitěji, ačkoliv to možná k ničemu nepovede.“
Život není pohádka o princezně ve (firemní) věži a ani o krásné husopasce. Život je dřina a je jedno jestli ho žijeme na venkově, nebo ve městě. Nikde to není lepší, jen je to možná někde jasnější, a jinde bezvýchodnější. Smysl toho všeho se hledá obtížně. Je hloupost závidět paní Boudové, ale musíme obdivovat její odvahu a to, že v životě, který žije a který jí nedává moc na výběr, nalezla štěstí a spokojenost.
Autor: Klára Hüttlová
