Nebaví vás práce a už jen samotná představa, že zítra zase musíte zasednout k monitoru, ve vás vyvolává úzkost, nechuť a obavy. Každý si jisté tímto „odporem“ k práci prošel, ten byl ale vždy během týdne pryč. Pokud tím trpíte už delší čas, pak vězte, že jste v některé z fází syndromu vyhoření.

Syndrom vyhoření, jinak nazýván také jako syndrom vyhaslosti, je jedním z důsledků psychického stavu vyčerpání. Potkává především ty skupiny lidí, kteří vykonávají náročné povolání vyžadující úzký kontakt s lidmi a zodpovědnost za důležitá rozhodnutí. Jeho součástí je vyčerpanost, únava a chronický stres.

Jedním z prvních náznaků toho, že vás v budoucnosti může postihnout syndrom vyhoření, je nechuť k práci. Při představě pracovního dne se vám dělá špatně. Nepopsatelná únava a chuť spát je jediné, co se vám honí hlavou. Ano, jedná se o zcela normální reakci na dlouhodobou psychickou zátěž, jejímž důsledkem je celkové vyčerpání organismu.

Samotné vyhoření nepřichází náhle, ale provází jej několik fází:

1. fáze
Na počátku stojí snaha pracovat co nejlépe, ale přesto se výsledky nedostavují a ani vynaložená snaha není dostatečně oceněna. Takto vzniká docela pevný základ pro vyhoření.

2. fáze
Člověk začíná ztrácet přehled o tom, co dělá a co dělat má. Práce přestává mít systém a pomalu se do její organizace začíná vkrádat chaos.

3. fáze
Začínají být patrné první příznaky neurózy. Člověk se snaží o udržení pořádku a systému ve své práci, ale důsledkem je spíše stále větší chaos.

4. fáze
Nechuť k práci se mění v celkovou apatii. Ostatní spolupracovníci jsou pro postiženého člověka přítěží a vůbec jakákoli komunikace s nimi se mění v úzkostné jednání. Převládá únava, vyčerpání a často se člověku ráno nechce vstát z postele.

První zmínky o tomto syndromu pocházejí již z poloviny sedmdesátých let minulého století. Popsal jej H. Freudenberger. Osoby, které si počáteční příznaky neuvědomují, často sahají k náhražkám, jakými jsou silná káva, alkohol či jiné drogy. Ty samozřejmě v počátku všechny projevy zmírní, v důsledku však pro jedince znamenají rapidní zhoršení. Nejvíce jsou jím ohroženi manažeři, lékaři, učitelé a policisté.

Existuje několik možností, jak se syndromu vyhoření vyhnout nebo alespoň nedospět do jeho nejposlednější fáze:

1) Nepovažujte práci za hlavní smysl života. Ač je někdy těžké ji brát jako koníčka, zkuste si od ní udržet odstup a nemějte ji za nutné zlo. Najděte si více času pro své přátele a rodinu, oceníte to určitě vy i oni.