měly mít. Pro dospělé je takovou tečkou za celým dnem televizní zpravodajství. A to, za jakým dnem, se dozvíme až v televizní relaci.
Ať už jsme se měli tak či onak z televizních zpráv minimálně můžeme získat dojem, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Ano, občas se tam sice objeví i velmi pozitivní zpráva, kdy si člověk říká, že i dobré věci se ještě dějí, ale jinak polovina zpráv kopíruje spíše černou kroniku, část opisuje od bulváru, kdy se dozvíme, kdo s kým, a někdy i za kolik, a část vypadá jako sugestivní mikrofilm.
Zajímavé je, že když se někde stočí řeč na to, co bylo zase včera ve zprávách, spoustu lidí už předem máchá lhostejně či rozčíleně rukou, že na zprávy už radši vůbec nekouká. Další zase po zhlédnutí všech jobovek přepadne deprese, z které je nedostanou ani zvířátka pro rozptýlení na závěr.
Ono totiž nejde ani tak o to, co je tam řečeno, ale jakým způsobem. Vzhledem k tomu, že jsme zvyklí sdílet příběhy filmových hrdinů, pokud k nám zprávy proudí prostřednictvím melodramatických záběrů se sugestivní hudbou, není divu, že někteří si od této reality raději odpočinou u tradičního večerníčku s dětmi.
Průšvih ovšem je, že tak zase člověku unikají zásadní informace, které jsou obvykle bez ladu a skladu zamíchané mezi ty ostatní. Škoda, že tvůrci zpravodajství neudělají jednou reportáž, co kdo od zpravodajství očekává, zda novou pravidelnou dávku emocí, nebo spíše konkrétní fakta.
ZP
