Ano, urazil jsem včera letadlem tisíce mil. Jako bych přiletěl z jiné planety. Tmavé siluety ostravských věží a komínů na pozadí zamračeného nebe se dost liší od rozpálené pestrobarevné voňavé Indie.

Ano – přede mnou stojí malý vážný človíček a chce po mně namalovat jakési zvířátko. Pak mi usedá po boku, ptá se na jednoduché věci, které složitě dospělácky vysvětluji. Ocitl jsme se ve slavné filozofické pohádce „Malý princ“!

Počkat! Nejsem Antoine Saint Exupéry, letadlo jsem nepilotoval a ten klučina (vlasy jako uhel, žádný blonďák) nechce ztvárnit beránka, nýbrž kůzlátko. Déj’a vu je pryč. Sedím na schodě v indickém městečku Mussoorie, uprostřed jedné z největších tibetských exilových škol. Český dobrovolník sdružení, které pomáhá Tibeťanům. A povídám si s jedním z nich. S prckem, který ještě před pár lety pásl kozy v Tibetu.

Tenzin ze země utekl, když mu bylo sedm let. V jeho skupině byl ještě kamarád, tři cizí děti a „strejda“ převaděč. Měli hlad a strach. Byla jim strašná zima, lézt přes více než pětitisícové sedlo v rozšmajdaných čínských botách je nerozum. Jenže za ne-rozumných okolností (mírně řečeno) se v Tibetu žije už přes šedesát let. Po násilné okupaci v 50-tých letech čínskou lidovou armádou si Tibeťané prošli svými prvním hladomorem v historii, peklem maocetungovy kulturní revoluce, hrůzami „pracovních“ táborů lao kaj (obdoba sovětských gulagů). Více než jeden milion mrtvých….

Indie velkoryse přijala desetitisíce tibetských uprchlíků – a dodnes přijímá. V posledních desetiletích utíkají hlavně děti, dospělí bez znalosti jazyka by v přelidněné zemi těžko hledali uplatnění. Rodiče posílají potomky za lepším vzděláním, lepším životem, mimo rodnou zem. Malí uprchlíci žijí a studují v zhruba osmdesáti školách v Indii, ale taky v Nepálu a Bhútánu. O skupinku 30-40 dětí se stará jeden manželský pár. Uskupení se říká khimtsangh – rodinné hnízdo. Všichni v něm musí přiložit ruku k dílu. Práci, která obnáší vaření, praní, úklid vykonávají samy děti vedené rodiči. Pro mladší děti je nalezen sourozenec do páru, který mu stále pomáhá. V osmnácti letech musí domov opustit a přenechat místo novým dětem.

„Hnízdečka“ – stejně jako exilové školy – fungují hlavně z darů laskavých lidí z celého světa. Díky projektu „Kmotrovství na dálku“ občanského sdružení MOST zde umí mnohé děti najít Prahu na mapě Evropy či namalovat českou vlajku. Vždyť si dnes píšou s více než 150-ti  českými kmotry a někteří se s nimi i potkali. Projekt zajišťuje podporu při vzdělávání nejmladších Tibeťanů, ale umožňuje také důstojné dožití těch nejstarších utečenců z 60.tých let minulého století. Na konto sbírky shromažďuje pravidelné příspěvky „kmotříčků“ a „kmotřiček“ a  nahodilé dary laskavých příznivců. Vzhledem k dosaženým výsledkům byla činnost sdružení opakovaně podpořena grantem Ministerstva zahraničních věcí ČR.

No a já teď okusuji pastelku a snažím se nakreslit kůzlátko. Moc mi to nejde a Tenzin se potutelně usmívá. Nejednou sebou  trhne a mizí v prachu s kamarády a míčem. Ještě se otočí a pošle omluvný úsměv. Rošťák jeden, žádný malý princ. Malý kluk, který v kruté zimě přešel velkou hradbu Himálají.

V případě zájmu se více informací můžete dovědět na stránkách sdružení www.protibet.org.   Petr Ďásek, občanské sdružení M.O.S.T.

Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité je očím neviditelné. Malý princ

A. S. Exupéry 29.6. 1900 – 31.7. 1944