Nejprve jiní učí nás, pak se učíme sami a nakonec učíme my jiné, nejčastěji vlastní děti. A někteří z nás si učení druhých zvolí za své povolání.

Jako vše v životě, i učit se se člověk musí naučit. Čím dříve to zvládne, tím snazší život si zajistí, protože vždy je jednodušší si vypěstovat správné návyky, než opravovat už špatně zafixované.

Jak tedy zajistit, aby se naši nejmenší, kteří na dráhu systematického vzdělávání nastupují, naučili správně se učit? Základní podmínkou je, aby měli své stálé místo. Je úplně jedno, jestli to bude psací stůl v pokojíčku, nebo jídelní stůl v kuchyni u mámy. Podmínkou je, aby místo bylo dobře osvětlené, ve výšce odpovídající vzrůstu dítěte – není žádoucí se u učení hrbit, ani vytahovat krk jak husa.

Není nutné ani vhodné, aby panovalo sterilní ticho. Naopak, bude-li panovat tzv. „bílý hluk“ (běžný ruch fungující domácnosti, tichý hovor, potichu puštěné rádio případně zvuk domácích spotřebičů) bude dítě posléze schopné soustředit se i v nyní tolik moderních open space kancelářích.  Rozhodně ale není vhodné, aby běžela televize – svádí k pokukování na ni a na rozdíl od rádia rozptyluje pozornost.

Zato človíček, kterému v představě ideálního prostředí k učení udělají „ideální podmínky“ aby ho nic nerušilo, a chodí se kolem něj po špičkách, může v budoucnu mít velké problémy s koncentrací, nebude-li mít „své“ podmínky, na které je zvyklý.

A co my dospělí, kteří jsme se nenaučili správně se učit? Budeme to mít o poznání těžší, ale pokud vytrváme měsíc, určitě si správné zásady také zafixujeme. Platí víceméně to samé, co u dětí. Své místečko, zhruba ve stejnou dobu a stejně dlouho se učit.

Na každého z nás platí něco jiného. Někdo si dělá z poznámek „omalovánky“ a podtrhává si různými barvičkami (vzpomeňte na scénu z básníků – co je červené, vyžaduje profesor, co modře to Sejkora a co zeleně, to asistenti… Počkej, ale to je podtrhané všechno….? No a o tom to je, kamaráde….) Jiný se učí tím, že si dělá výpisky, a klidně i několikrát za sebou to samé, další čte nahlas…. Člověk od člověka je unikát a tím se liší i systém učení se.

I při učení se lze ale prožít úsměvné okamžiky. Filip (36) si vzpomněl na učení se na jednu velmi těžkou zkoušku: „Učili jsme se s kamarádem na operační výzkum – velmi těžké počítání, oba jsme měli už poslední řádný termín a vůbec, ale vůbec jsme nechápali jak správně postupovat

Dívali jsme se do toho, zkoušeli kdeco, a pořád nic, nerozuměli jsme tomu. Pak jednoho z nás napadlo, že se potřebujeme trochu osvěžit, a šli jsme do naší oblíbené hospůdky. Skripta jsme vzali s sebou, a světe div se, po sedmé dvanáctce jsme to pochopili. A i když je to už dobře sedm roků, umím to dodnes a kamarád taky. Jen by nás zajímalo, jak moc alkoholu musel mít v krvi ten, kdo to vymyslel,“ uzavírá své vyprávění se smíchem Filip.

Ať už máte nesplněný sen naučit se francouzsky, případně vás láká třeba dálkové studium vysoké školy, nebo chcete absolvovat v rámci zvyšování své kvalifikace nějaký rekvalifikační kurz, neváhejte. Rozšíříte si své obzory a třeba i řady známých.

Autor: Veronika Matoušková