Když se v Etiopii řekne typicky ženská práce, myslí se tím i starost o vodu. Ve vyprahlé africké zemi to často znamená několikahodinovou chůzi s těžkými kanystry. I tak není vyhráno. Vodní zdroje jsou často špinavé a šíří se z nich nemoci. To se ale pomalu mění. Kvalitním voda přichází z nitra země. Zatím ale jen někde.
Každé dva dny nechá Shegitu Jamal své malé děti samotné doma a vydá se s dvacetilitrovým kanystrem na zádech na několikahodinovou pouť k nejbližšímu zdroji kvalitní vody. Hlubinný vrt v sousední vesnici je totiž už několik měsíců rozbitý. „Pro vodu musím chodit až do sousedního regionu. Jen cesta tam zabere tři hodiny. Bývá tam hodně lidí, musím vždy dlouho čekat. A občas se na mě ani nedostane řada,“ popisuje Shegitu.
Podobným problémům museli čelit i lidé z vesnice Second Mekele. Jejich vrt byl nefunkční téměř dva roky. V lednu 2010 ho opravila česká neziskovka Člověk v tísni. Cesta do Alaba Kulito (hlavní město oblasti), kam lidé chodili pro nezávadnou vodu, trvá pěšky dvě hodiny. „Bývá tam ale většinou hodně lidí. Když se připočte čekání na naplnění kanystrů, zabrala to s cestou tam a zpět zhruba osm hodin,“ popisuje Tashite Mohammed. Do Alaby musela jet každý druhý den
Pro vodu k s dobytkem k rybníčku
Blízko domova má sice rybníček, ale voda v něm je špinavá a způsobovala lidem velké problémy. „Několik lidí kvůli tomu i umřelo. Největší problémy mívaly vždy děti. Trpěly průjmy a dalšími střevními infekcemi,“ říká žena.
I když bydlí kousek od opraveného vrtu, chodí Zemete Osuman pro vodu k rybníku i nyní. „K vrtu chodím jen pro vodu na pití a na vaření, pro zbytek musím sem. Manžel mi víc peněz na vodu nedá,“ vysvětluje žena. Za dvacetilitrový kanystr se platí 25 až 30 centů (v přepočtu asi 50 haléřů).
Zemete je ale i za to ráda. „Tím, že už tuhle vodu aspoň nemusíme pít, odpadly veškeré zdravotní komplikace. Voda z vrtu je stoprocentně bezpečná. Zase můžu posílat děti do školy. Dřív to bylo těžké, protože byly často nemocné,“ říká Zemete.
Peníze za vodu
U každého veřejného kohoutku, kam potrubím teče pitná voda z hlubinného vrtu, se totiž za vodu platí. Z vybraných peněz lidé z vesnice nakupují naftu do generátoru, který pohání čerpadlo ve vrtu. „Denně sem přichází zhruba osmdesát lidí, někteří berou najednou i čtyři kanystry,“ popisuje Mardia Abebe, která má na starost jeden z těchto veřejných kohoutku v Second Mekeli.
Mardia je zároveň členkou takzvané vodní komise. Dohlíží na provoz nově opraveného vrtu, kontroluje jej a zajišťuje naftu pro čerpadlo. V sedmičlenné komisi jsou ženy tři. „Je velmi důležité. Právě ženy mají na starosti obstarávání a nošení vody do domácností,“ vysvětluje projektový manažer Člověka v tísni Pavel Caha. „Ženy ví, že když se vrt opět rozbije, budou muset znovu chodit pro vodu s těžkými kanystry několik hodin,“ dodává.
V Second Mekele se chodilo dvě hodiny pěšky i k lékaři. Kvůli špatné vodě byly přitom děti často nemocné. „Bylo to i šestkrát do měsíce, měly různé parazity nebo průjmová onemocnění. Když měla nemoc závažný průběh, museli jsme s nimi do Alaby,“ popisuje Zenebeh Bargena. I tato starost nyní odpadla. Ve vesnici postavil Člověk v tísni z také zdravotní středisko. Stálo zhruba 60 tisíc korun.
Etiopii trápí častá období sucha. Podzemní voda leží ve velké hloubce, průměrně 200 až 300 metrů pod zemí, a povrchová je velmi často kontaminovaná. Je zde proto vysoký výskyt nemocí souvisejících se závadnou vodou a špatnou hygienou. V některých oblastech se objevily i případy cholery.
Barbora Němcová, spolupracovnice Člověka v tísni
