Budete jí to upřímně přát nebo také zezelenáte závistí?
Je to neuvěřitelné, ale s Petrou už se známe 27 let! Poprvé jsme se totiž potkaly už jako prckové ve školce. A vlastně už tehdy jsme si padly do oka. Pamatuji si, že jsme bez sebe neudělaly krok. A jelikož ani jedna z nás neměla sourozence, naše pouto bylo o to větší. Co měla jedna, musela mít bezpodmínečně i ta druhá. Vše, co se týče oblečení, hraček a později i stejných kroužků… Nikdy jsme před sebou neměly žádné tajemství – řešily jsme spolu všechno- školu, rodiče a samozřejmě kluky… Nikdy nezapomenu, jak jsme si jednou zapřísáhly, že nikdy nás nesmí žádný chlap rozdělit. Jenže to jsme ještě tenkrát netušily, kam naše cesty povedou… , svěřuje se Gábina.
Velká změna
První zlom nastal, když jsme se každá dostala na jinou střední. I když jsme jak jinak měly obě přihlášky na stejné školy, mě vzaly bohužel až na tu druhou. Dost jsem to obrečela, ale pořád jsem věřila, že tohle nás přeci nerozdělí. Jenže realita byla jiná. Petra se začínala postupně měnit. Nebo možná i já, ale to jsme si nepřipouštěla. Vídaly jsme se i nadále dost často. Ale já cítila, že se mi nějak hrozně vzdaluje. Zatímco ona byla na gymplu nadšená, učení tam zvládala levou zadní a ve třídě si našla super partu, já se na obchodce docela trápila. Za celou dobu jsme si tam nenašla opravdovou spřízněnou duši. A proto jsem se na setkání s Petrou vždy dost těšila. Jenže bylo to zvláštní. Cítila jsem v sobě čím dál tím víc takou nepříjemnou hořkost… Chvíli mi trvalo než mi došlo, že je to obyčejná závist. Jak je to jen možné, jak to, že má najednou takové štěstí? Jak to, že je tak úspěšná? ptala jsem se pořád dokola. A bylo mi ze sebe zle- vždyť nejlepší kámošky by si neměly závidět! I když jsem si na svůj život nemohla nijak zvlášť stěžovat . Petra pokaždé přišla s něčím, co mě srazilo k zemi…
Samé přetvářky
Díky tatínkově dotaci neměla Petra o tučné kapesné opravdu nouzi. Zatímco já se potila hodiny na všemožných brigádách, ona nemusela hnout ani prstem. Rodiče ji podporovali samozřejmě i celou vysokou. Zas jsem hrozně záviděla. Zkrátka už jsme najednou neměly všechno stejné. Další zlom přišel, když po vysoké dostala díky protekci jedno lukrativní místo v zahraniční firmě. I když jsem si ani já na dobrý post a peníze stěžovat nemohla, štvalo mě, že mě to oproti ní stálo spoustu obětování. A stejně měla zas víc! A já jí tak záviděla ten její „dokonalý“ život…! I když se Petra nikdy vyloženě nevychloubala, její vyprávění o tom, kde byla na dovolené, kde pařila o víkendu, a jakého dalšího super chlapa poznala, mě ničilo. Já totiž doposud přitahovala jen samé blbce a zoufalce. Pořád jsem řešila, proč ona je lepší a úspěšnější…Před ní jsem se ale držela a vlastně se pořád přetvařovala.. Jako správná kámoška jsem se tvářila, že jí její štěstí ze srdce přeju. Ve skutečnosti mě to deptalo. Když náhodou Petra přišla celá smutná, že jí něco neklaplo, že dostala třeba kopačky nebo ji pokáral šéf, přistihla jsem se, že mám radost. Že také jednou se vede líp mně než jí. Jenže to nikdy netrvalo dlouho.
Jsem zbabělá
Zrovna nedávno zas přišla celá rozzářená. Potkala prý konečně muže svého života. Je sice o osm let starší a rozvedený, ale jí to nevadí. Je totiž dokonalý… a navíc ji požádal už o ruku! Myslela jsem, že puknu a nenapadlo mě nic jiného než jí to rozmluvit. Hučela jsem do ní, že takový věkový rozdíl je přeci moc a bůhví jak to má s bývalou manželkou… A vzít si někoho po pár měsících známosti může jedině blázen! Dost jsme se chytly a nakonec na mě vykřikla: „Ty mrcho! Přiznej se.Ty mi jen sprostě závidíš!“ Stála jsem tak jak opařená. A nedokázala ji na to nic odpovědět! Ona celá rudá utekla…A já tam ještě dlouho seděla a přemýšlela, co ta obyčejná ale hrozně zákeřná závist se mnou a s naším přátelstvím udělala…Už je to několik týdnů, co se to stalo. Jsem hrozně zbabělá, ale nenašla jsem sílu se jí přiznat, že to, co mi řekla, je vlastně pravda. Bylo mi svým způsobem lépe, protože mě netrápily její úžasné zážitky. Ale hrozně mi chybí… Nevím, ale jak se z toho „vyléčit“ a k Petře zas najít cestu…
Jak se nestát „závistivou potvorou“?
Mírná závist nás „nakopne“, velká zničí…
Závist je přirozený jev a každý z nás ho někdy zažil. Rozhodující je ale intenzita, jakou závidíme. Zatímco mírná závist nás může stimulovat, ta neovladatelná nás může zcela ochromit. Japonští vědci dokonce prokázali, že náš mozek zpracovává závist stejně, jako kdyby naše tělo pociťovalo nějakou fyzickou bolest. Hromadění této negativní emoce nám může nejen psychicky, ale i fyzicky ublížit.
Vemte si příklad z chlapů!
Závist dokáže deptat hlavně ženy. To chlapi na to jdou mnohem lépe! Místo užírání se a nekonečného srovnávání je většinou popadne větší bojovnost. Pomyslí si: „Však já mu ukážu!“ a hned začnou vymýšlet, jak by svůj život mohli zlepšit. Když si stejný postoj osvojíte i vy, ohromně vám to pomůže!
Myslete hlavně na sebe!
To, že se někdo zdá být úspěšnějším, neznamená že je automaticky šťastnějším. Může tomu být totiž právě naopak. Jeden moudrý citát to říká velmi výstižně! „Nezáviď nikomu, protože nevíš, zda neskrývá něco, co bys s ním za žádnou cenu neměnil“. A tak se přestaňte donekonečna trápit tím, co vše je lepší na druhých, a soustřeďte se hlavně na to, co je a může být dobrého na vás. A snažte se to co nejlépe zúročit! Zkrátka naučte se žít tak, aby jiní záviděli vám! 
Autor: Bětka Niebauerová
