Každý rodič má o osudu svých dětí nějakou představu. Sní o tom, čím by jednou mohly být, čeho by mohly v životě dosáhnout… Nezřídka se představa s realitou vůbec nepotká, ale chápavý a milující rodič ví, že dítě má nárok na své vlastní představy a sny o životě.
Co ale v případě, že rodiče z jakýchkoliv pohnutek trvají na svém a po dítěti chtějí slnění svých představ do puntíku? Důvodů může být více, zde jsou ty nejčastější.
Rodinná tradice
Velmi těžkou pozici mají děti z rodin, kde se povolání dědí po generace. V takových rodinách asi nikdo nebude hýkat nadšením, když se potomek vyjádří, že nechce být pátou generací právníků, ale že bude třeba v botanické zahradě zkoumat krásu kytiček. Takový „rebel“ musí mít velmi silnou motivaci a ještě silnější náturu, aby ustál rodinný tlak a obhájil si svůj sen.
Ambiciózní rodiče – typ první
Jedná se o rodiče, kteří to sami „dotáhli daleko“. Tací rodiče nemohou přenést přes srdce, že by jejich děti měly být třeba pouhými kuchaři. Budou za každou cenu usilovat o to, aby kromě maturity měly i vysokou školu, bez ohledu na to, na kolik jsou či nejsou studijní typ. A samozřejmě bez ohledu na přání dítěte, oni jsou přece rodiče a vědí co je pro ně to nejlepší…. Tak se tedy stane, že chlapec, který se odmala motal mámě v kuchyni a bavilo ho vaření, místo na kuchaře dostane čtyři roky natvrdo na nějaké střední škole a pak, za odměnu, čtyři až šest let natvrdo na nějaké vysoké škole. Přitom by byl hvězdou oboru kuchař, a co si budeme nalhávat, i kuchař se může vypracovat na velmi uznávaného a skvěle honorovaného…
Ambiciózní rodiče – typ druhý
Pravý opak skupiny první. Tihle rodiče mají pocit, že oni měli život zpackaný, ať už z jakéhokoliv důvodu. Proto nechtějí připustit, aby jejich děti potkalo něco podobného. Takové děti často slýchají věty typu „uč se, ať to někam dotáhneš“ „když se nebudeš učit, nebudeš mít peníze,“ a podobné perly.
Překroužkování – fenomén ambiciózních rodičů
Fenoménem, typickým pro ambiciózní rodiče, je přemíra kroužků pro děti. Zdůvodňují to tím, že chtějí, aby děti měly všestranné zájmy. Jenže dítě potřebuje mít i čas samo pro sebe, a ne každý den jeden, někdy i dva kroužky. Kdy si má hrát s panenkou, autíčky, nebo si jen tak snít, případně číst? Častokrát také zaznívá, že má-li zájmy, nebude mít čas chytit se špatné party. A v žádném případě se dítěte neptat, co ho baví, my jako rodiče to přece víme nejlíp, co může jednou v životě zúročit. Proč by plácal keramiku, po trzích s ní jezdit nebude. Bude chodit na počítače a basta.
Pohled do budoucna
Odhrňme nyní trochu oponu času a nahlédněme do budoucnosti za 20 – 30 let. Jakými nadřízenými asi budou současní dětští perfekcionisté? Nevím jak vy, já bych jejich podřízená být skutečně nechtěla.
Závěrem
Jako vždy a ve všem, vždy je nejlepší držet se zlaté střední cesty a zdravého selského rozumu. Respektovat sny a nadání svých dětí a nepovažovat se za ty jediné svrchované. Lepší je přeci spokojený trojkař, než vystresovaný jedničkář, ne?
Autor: Veronika Matoušková